děJák ...

druhá světová vÁlka III.

3. srpna 2008 v 23:59 | krista
Čtvrté období války přineslo podstatné změny i na asijském
a tichomořském válčišti. Spojenci zde získali výraznou převahu a přešli
do protiútoku. Militaristické Japonsko se sice převážně orientovalo na
obranu a upevnění dobytých pozic, ale nemělo dostatek sil a prostředku, aby
dostatečně pokrylo všechny strategické směry. Jeho válečné námořnictvo
utrpělo v několika námořních bitvách drtivou porážku, což mělo
negativní vliv na obranyschopnost pozemní armády. Spojenecké velení rozvíjelo
útočné akce ve středním a jihozápadním Tichomoří. Jeho armády úspěšně
pronikly podél pobřeží Nové Guineje, přes Moluky na Filipíny a z Gilbertových
ostrovů přes Marshallovy ostrovy, Karolíny a Mariany na Iwošimu a Okinawu,
odkud již vážně ohrožovaly japonskou metropoli. Na jaře 1945 byli vyhnáni
japonští okupanti ze země. Celkové postavení Japonska výrazně zhoršilo
vyřazení Německa z války. Jeho situaci komplikovalo i národně
osvobozenecké hnutí, které neustále sílilo a stávalo se mocným vojenským
a politickým činitelem.

Páté období války (9. 5. ? 2. 9. 1945)

V pátém období války se boj protifašistické koalice
plně soustředil proti militaristickému Japonsku, které po vyřazení
nacistického Německa zůstalo posledním dosud neporaženým členem agresivního
fašistického bloku. Válka trvala ještě plné čtyři měsíce. Konečné
rozhodnutí ovlivnila nejen hospodářská a vojenská převaha západních
spojenců a prvé použití atomové zbraně v dějinách, nýbrž i drtivý
útok ozbrojených sil Sovětského svazu, který zasáhl životně důležitá
centra japonského obranného systému.
Japonsko se opíralo o bohaté hospodářské zdroje, kterých
se zmocnili na asijském kontinentě, a o poměrně vyspělý průmyslový
potenciál. Jejich ozbrojené síly čítaly kolem sedmi miliónů mužů, tisíce
letadel a stovky válečných lodí. Japonsko soustředilo na metropolitních
ostrovech, v Koreji, Mandžusku a v Číně pozemní síly a věřilo,
že bude schopno úspěšně bránit toto rozlehlé území. Spojené státy i
Velká Británie projevily zvláštní zájem o to, aby do války proti Japonsku
vstoupil v co nejkratší době i Sovětský svaz a převzal úkol rozdrtit
jádro japonských ozbrojených sil.
Problémem rychlého ukončení války s Japonskem se ?
kromě základních otázek poválečného uspořádání německých a evropských
záležitostí ? zabývala též postupimská konference nejvyšších představitelů
tří mocností. V deklaraci z 26. Července vyzvaly USA, Velká Británie
a Čína japonskou vládu, aby neprodleně vyhlásila bezpodmínečnou
kapitulaci svých ozbrojených sil. Odpověď z Tokia však byla zamítavá.
Za této situace na příkaz prezidenta Trumana svrhlo americké
letectvo 6. a 9. srpna atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki. Byl to tvrdý a
bezohledný útok, který zahubil statisíce lidí. Tento krok nebyl vojensky
nezbytný. Byla to demonstrace vojenské síly USA a počátek nové atomové
strategie, která měla Spojeným státům zajistit hegemonii v poválečném
světě.
8. srpna zveřejnila sovětská vláda prohlášení, že dnem
9. srpna 1945 vstupuje do válečného stavu s Japonskem. Přesně tři měsíce
po skončení války v Evropě zahájila Sovětská armáda rozsáhlé
operace proti miliónové Kuantungské armádě, která byla hlavní údernou
silou japonských militaristů na asijském kontinentě. Válečné operace,
jichž se po boku sovětských vojsk účastnila též armáda Mongolské lidové
republiky a jednotky čínské národně osvobozenecké armády, probíhaly na
rozsáhlém území Mandžuska, severní Koreje, Vnitřního Mongolska, v Japonském
a Ochotském moři, na Sachalinu a Kurilských ostrovech.
Japonsko, zasažené ničivou atomovou pumou, se po mohutném nástupu
sovětských vojsk octlo v beznadějné situaci. 14. srpna vydaly nejvyšší
vládní kruhy v čele s císařem Hirohitem prohlášení, že přijímají
podmínky kapitulace. Japonské ozbrojené síly, pokračovaly sice v ozbrojeném
odporu ještě několik dní, ale na definitivní a úplné porážce Japonska
již nic nemohly změnit. Oficiálně byl tento fakt stvrzen 2. září 1945
podepsáním kapitulační listiny.
Militaristické Japonsko bylo poraženo. Porobené národy Asie,
zbavené japonské nadvlády, nastoupily do další etapy národně osvobozeneckého
a protiimperialistického hnutí.
Válečné operace v Asii a Tichomoří skončily, a tím
se uzavřelo i poslední období druhé světové války.

druhá světová vÁlka II.

3. srpna 2008 v 23:59 | krista

Třetí období války (19. 11. 1942 ? 31. 12. 1943)Třetí období války se vyznačovalo událostmi, které přinesly

zásadní změnu v poměru sil ve prospěch antifašistické koalice a
rozhodující obrat v celém válečném dění. Tento přelom začal úspěšným
protiútokem Sovětské armády u Stalingradu. Bitva u Stalingradu podlomila síly
a bojovou morálku. Její stín dolehl na široké vrstvy německého
obyvatelstva a citelně zasáhl i sebevědomí nacistických pohlavárů. Nepříznivý
ohlas vyvolala německá porážka v satelitních zemích. Obrat na sovětsko-německé
frontě přiměl Turecké, Portugalsko, Švédsko a další neutrální státy,
aby revidovaly svou politiku vůči Německu.
Rudá armáda se chopila strategické iniciativy a přešla ke
generální ofenzívě na obrovské frontě od Leningradu až k předhůří
Kavkazu. Ukázalo se, že SSSR je schopen sám bez cizí pomoci vyhnat okupanty
ze své země a přinést svobodu též porobeným národům Evropy. Tato
perspektiva nesmírně povzbudila pokrokové a demokratické síly ve světě.
Protifašistické hnutí odporu vstoupilo do nové etapy a zanedlouho se
rozvinulo ve skutečnou třetí frontu v týlu hitlerovských vojsk.
Stalingrad stmelil protifašistickou koalici a vytvořil předpoklady k těsnější
spolupráci mezi SSSR, USA a Velkou Británií.
V létě 1943 se Hitler pokusil vrátit nepříznivý vývoj
na sovětsko-německé frontě útokem v kurském výběžku. Tato ofenzíva
měla strhnout strategickou iniciativu do rukou fašistických vojsk, zapudit
chmurnou perspektivu prohrané války, povzbudit německý národ a podchytit
spojence, kteří stále častěji vyhledávali cesty, jak se vymanit z německého
područí. Bitva u Kurska však skončila další velkou porážkou Německa a
jeho ozbrojených sil, které definitivně vyčerpaly všechny možnosti přejít
do útoku ve strategickém měřítku.
Dovršil se zásadní přelom ve vývoji druhé světové války,
který měl svůj počátek v bitvě u Moskvy a rozhodující mezník v bitvě
u Stalingradu. Porážka v bitvě u Kurska se stala předzvěstí
nevyhnutelné porážky a konečného pádu nacistické ?třetí říše?.
Strategická iniciativa zůstala již natrvalo v rukou Sovětské armády,
což příznivě ovlivnilo situaci na všech ostatních válčištích.
Povznesla se i spolupráce mezi zeměmi protifašistické
koalice, zejména mezi SSSR, USA a Velkou Británií. Dokladem toho byla
moskevská konference ministrů zahraničních věcí a teheránská konference,
na níž se poprvé sešli J. V. Stalin, F. D. Roosevelt a W. S. Churchill. Přijatá
usnesení vyjadřovala pevné odhodlání všech tří zemí vést společný
boj až do úplné kapitulace nepřítele a vytvořit záruky mírového života
v poválečném světě. Důležitý byl i závazek USA a Velké Británie,
že nejpozději do počátku května 1944 otevřou druhou frontu v západní
Evropě.
Již koncem října 1942 přešla britská armáda do protiútoku
u El Alameinu. Operace se rozvinula v několikaměsíční pronásledování
německo-italských vojsk, která ustupovala podél pobřeží Středozemního
moře až k hranicím Tuniska. Počátkem listopadu 1942 se spojenecká armáda
vylodila v Casablance, Oranu a Alžíru. Obsadila během necelých tří týdnů
Maroko a Alžírsko a zahájila postup směrem k Bizertě a Tunisu ? vstříc
britské armádě. Fašistická vojska se octla v beznadějné situaci. Bránila
se však až do poloviny května 1943, kdy byla nucena složit zbraně.
Válka v severní Africe, trvající takřka tři roky,
skončila. Itálie, která snila o obnovení staré římské říše, byla poražena.
Německo si zatím udrželo vládu nad Řeckem a navíc v listopadu 1942
okupovalo část Francie, ale ve Středomoří už nemohlo pomýšlet na nic jiného,
než na obranu. Své pozice neudržela v této důležité oblasti ani
tradiční středomořská velmoc ? Francie. Postarali se o to do značné míry
její západní spojenci ? Britové a Američané, které přitahovala nejen
nafta Blízkého a Středního východu, nýbrž i Maroko, Alžírsko a Tunisko.
Britská středomořská strategie byla korunována výrazným úspěchem,
oslabovala ho však přítomnost a vzrůstající vliv silného amerického
partnera.
V lednu 1943 na konferenci v Casablance rozhodli
Churchill a Roosevelt o vylodění svých vojsk v Itálii. Tento krok,
znamenající další odložení slibované invaze do západní Evropy, sledoval
především britský zájem proniknout nejkratší cestou na Balkán a do střední
Evropy a ovládnout tyto oblasti dříve, než tam vstoupí Rudá armáda.
V červenci 1943 se vojska západních spojenců vylodila
na Sicílii a během jednoho měsíce ji obsadila. Počátkem září se pak přepravila
na Apeninský poloostrov. Mussoliniho fašistický režim tuto katastrofu nepřežil
a zhroutil se. Nová Badogliova vláda podepsala příměří a zastavila válečné
operace italských ozbrojených sil. Německo také ztratilo svého prvního a
největšího spojence ? fašistická osa Berlín-Řím se rozpadla.
Postup spojeneckých vojsk v Itálii se po počátečních
úspěších značně zpomalil a na podzim 1943 se na dlouhé měsíce úplně
zastavil. Překážkou v cestě na Řím a dále na sever země bylo zejména
Monte Cassino. Sílilo protifašistické hnutí odporu, které zasazovalo citelné
rány nepříteli a zároveň důrazně vyzvedalo do popředí požadavek důsledné
demokratizace osvobozeného státu.
Souběžně s pozemními operacemi se rozvíjela i letecká
válka. Britské a americké letectvo ovládlo vzdušný prostor nad nepřátelským
územím a zvýšilo údernost svých náletů na cíle v Německu a
okupovaných zemích Evropy. K výraznému obratu ve prospěch Spojenců došlo
i ve válce na moři. Hrozivé ztráty spojeneckého loďstva se snižovaly a
prudce vzrůstala výroba obchodních i válečných lodí. Po ovládnutí
severní Afriky, Sicílie a jižní Itálie se Středozemní moře stalo
britsko-americkou doménou. Boje s německými ponorkami v Atlantiku však
pokračovaly se značnou intenzitou, i když i zde přešla iniciativa do
spojeneckých rukou.
Také na asijském a tichomořském válčišti došlo v průběhu
roku 1943 k podstatným změnám. Japonsko vyčerpalo své útočné možnosti
a převážně se soustředilo na obranu a upevnění svého rozsáhlého panství.
Po obratu na sovětsko-německé frontě muselo opustit i plány na obsazení
sovětského Dálného východu.
Americké a britské ozbrojené síly, které díky urychlené výrobě
letadlových lodí získaly převahu na moři i ve vzduchu, nevyužily všech možností,
aby zasadily Japoncům rozhodnější úder. Kromě velkých námořních a
leteckých bitev, v nichž japonské loďstvo a letectvo utrpěly ztráty,
se Spojenci orientovali na ovládnutí některých důležitých strategických
bodů. Ty se měly stát základnou k široce založenému útoku.
Spojenecká vojska se zmocnila Guadalcanalu, ostrovů Attu a Kisky v západní
části Aleut, většiny ostrovů v Korálovém moři, Gilbertových a
Lagunových ostrovů. Těžké boje o ostrovy Bougainville, Novou Británii a
Novou Guineu trvaly až do samého závěru války.
Japonsko si však i nadále udržovalo vysokou bojeschopnost.
Pozemní vojska měla jen minimální ztráty a spolu s výkonným
letectvem a loďstvem zůstávala i nadále značnou silou. Rozvíjela útočné
akce v Číně a odrazila několik spojeneckých protiútoků v Barmě.
Proti japonským okupantům se však v Číně, Koreji, Vietnamu, Barmě a
na Filipínách zvedala vlna národně osvobozeneckého boje, která měla výrazný
protifašistický a protiimperialistický ráz.

Čtvrté období války (1. 1. 1944 ? 9. 5. 1945)

Ve čtvrtém období války pokračoval výrazný růst
ekonomické a vojenské síly antifašistické koalice, vystupňovala se
mohutnost a účinnost úderů Sovětské armády a rozvinula se bojová činnost
západních spojenců v Evropě. Nacistické Německo, zbaveno postupně svých
spojenců, sevřeno v železném kruhu spojeneckých vojsk, prožívalo
hlubokou krizi. Fašistická vojska byla poražena a musela bezpodmínečně
kapitulovat. Protifašistická koalice slavila historické vítězství. Porobené
národy a státy Evropy byly osvobozeny z fašistického zajetí a stanuly
na prahu mírového vývoje. Devátý květen 1945 ? Den vítězství nad
hitlerovským Německem ? byl tečkou za šestiletou válkou v Evropě.
Tento triumf byl dílem společného boje mezinárodní protifašistické
koalice. Rozhodující podíl na něm však měl Sovětský svaz, který byl
nejdůslednějším odpůrcem fašismu, rozdrtil jádro jeho sil a přinesl ve válce
největší oběti.
Hlavní události určující výsledek celé války probíhaly
i v závěrečné etapě na sovětsko-německé frontě. Sovětská armáda
prolomila blokádu Leningradu, trvající plných 900 dní, osvobodila Ukrajinu,
Krym, Bělorusko a pronikla do předhůří Karpat, odkud se jí otevírala
cesta na Balkán, do Československa a Polska. Porazila finskou armádu a přinutila
Mannerheimovo Finsko podepsat příměří, vystoupit z fašistického
bloku a vyhlásit Německu válku. Do konce roku 1944 byly obnoveny hranice Sovětského
svazu po celé délce od Barentsova až k Černému moři.
Poté přenesla Sovětská armáda válečné akce na území Německa.
Pronikla i do Rumunska, Bulharska, Polska, Československa, Maďarska, Jugoslávie,
Rakouska a Norska a zahájila svou osvobozeneckou misi.
Vítězný postup sovětských vojsk v létě 1944
povzbudil antifašistické síly v Rumunsku a Bulharsku k povstání,
které vyústilo v politické změny ve vnitřním uspořádání obou států.
Obě země se vymanily z nacistického područí, připojily se k antifašistické
koalici a jejich ozbrojené síly zasáhly po boku Sovětské armády aktivně
do závěrečných válečných operací.
V téže době vypuklo na Slovensku Slovenské národní
povstání. Bylo to nejen jedno z největších ozbrojených vystoupení
evropského protifašistického hnutí odporu, ale znamenalo i počátek národní
a demokratické revoluce v Československu. Karpatsko-dukelská operace,
zahájená počátkem září 1944 na pomoc Slovensku, otevřela Sovětské armádě
a 1. čs. armádnímu sboru v SSSR cestu k postupnému osvobozování
ČSR.
V roce 1945 dovršila sovětská vojska osvobození Polska
a Maďarska a vyhnala fašistické okupanty z Jugoslávie. Rychlý spád událostí
na Balkáně přinutil německé velení, aby již od podzimu 1944 začalo
stahovat svá vojska též z Řecka a Albánie.
Ve všech zemích střední a jihovýchodní Evropy vrcholil
revoluční proces vzniku lidově demokratických států. V čele tohoto
hnutí stála dělnická třída, která byla nejaktivnější silou v boji
proti fašismu a sdružila kolem sebe široké vrstvy pracujícího lidu.
Vyloděním amerických a britských vojsk v červnu 1944 v Normandii
byla konečně otevřena druhá fronta v západní Evropě. Bylo to v době,
kdy Sovětská armáda už pevně držela strategickou iniciativu ve svých
rukou a projevila schopnost vypořádat se s fašistickými vetřelci
vlastními silami. Avšak i za těchto okolností mělo otevření fronty v západní
Evropě velký význam, neboť urychlilo porážku hitlerovského Německa a přiblížilo
konec války v Evropě.
Invazní vojska si rychle razila cestu do nitra Francie a
Belgie. Koncem srpna se však jejich postup značně zpomalil. V září však
utrpěla porážku u Arnheimu, čímž ztroskotal pokus spojeneckého velení překročit
Rýn, zmocnit se Holandska a otevřít si cestu na Berlín. V polovině
prosince přešla nacistická vojska dokonce do protiútoku v Ardenách a
Alsasku. Ukázalo se však, že nemá dostatek sil, aby odvrátil blížící se
pád ?třetí říše?. Spojenecká vojska stabilizovala situaci a na jaře
1945 již pronikala v širokých proudech do nitra Německa, aniž by narážela
na rozhodnější odpor nepřítele.
V polovině roku 1944 spojenci prolomili hitlerovskou
obranu u Monte Cassina, zmocnili se Říma a za pomoci italských antifašistů
postoupili až do předhůří Alp. Zde probíhala partyzánská válka, jež
nakonec přerostla ve všelidové povstání. 2. května 1945 německá armáda
v Itálii kapitulovala.
Od léta 1944 vrcholil strategický útok britského a amerického
letectva proti Německu. Také v Atlantiku, ale i v Severním a Baltském
moři byla postupně ochromena aktivita německého ponorkového i hladinového
loďstva.
V únoru 1945 se v Jaltě na Krymu sešla konference
šéfů vlád SSSR, USA a Velké Británie. Zabývala se hlavními problémy závěrečné
fáze války a poválečného uspořádání Evropy a světa. Přispěla k upevnění
spojenecké jednoty a dovršení vítězství protifašistické koalice nad světovým
fašismem.
Nástup Sovětské armády na Visle a Odře v lednu a únoru
1945 a mohutná berlínská operace zahájená v polovině dubna přinesly
konečné rozhodnutí. Koncem dubna pronikla sovětská vojska k Labi, kde
se spojila s postupujícími armádami západních spojenců. Německo bylo
rozděleno na dvě izolované části. Padly všechny naděje nacistů a jejich
ochránců na zvrat ve válce. Agónii ?třetí říše? dokumentovala
Hitlerova sebevražda a pád Berlína. Pražská operace Sovětské armády zahájená
6. května na pomoc Květnovému povstání českého lidu pak dovršila nejen
osvobození Československa, nýbrž i druhou světovou válku v Evropě.
9. května vešla v platnost kapitulační listina. Německo ? hlavní úderná
síla fašistické Osy ? bylo poraženo.

druhá světová vÁlka

3. srpna 2008 v 23:54 | krista

Druhá světová válka

Příčiny, charakter, smysl a výsledky druhé světové války
(l939 ? l945)

Druhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktem
v lidských dějinách a mimořádně významnou událostí XX. století. Měla
dalekosáhlé důsledky a promítla se do všech oblastí života společnosti.
Barbarský, agresivní fašismus vystavil hrozbě zničení nejzákladnější
hodnoty lidské civilizace. Jedině díky mohutné protifašistické koalici,
jejíž hlavní silou byl Sovětský svaz, se podařilo odvrátit hrozící
nebezpečí a zachránit národy světa před novodobým otroctvím.
Druhá světová válka vznikla uvnitř kapitalistického světa
v důsledku prudkého zostření rozporů mezi nerovnoměrně se rozvíjejícími
kapitalistickými zeměmi. Úloha bezprostředního podněcovatele a útočníka
připadla nejreakčnějším státům tehdejšího světa ? nacistickému Německu,
fašistické Itálii a militaristickému Japonsku.
Válka se rozvíjela v odlišných, kvalitativně nových
historických podmínkách. Nejdůležitější z nich byl vznik a
existence Sovětského svazu. Hlavním a určujícím rozporem epochy zahájené
vítězství Velké říjnové socialistické revoluce byl rozpor mezi dvěma
protikladnými společenskými soustavami ? kapitalismem a socialismem. Proto
oba soupeřící imperialistické bloky (Velká Británie, Franci a Spojené státy
americké ? Německo, Itálie a Japonsko), byl přes závažné rozpory, jež
je rozdělovaly, jednotné v úsilí zničit Sovětský svaz, zastavit
revoluční proces a obnovit neomezenou moc kapitálu ve světě. Zatímco
Francie a Velká Británie představovaly buržoazně demokratické společenské
zřízení, patřily fašistické mocnosti, především nacistické Německo, k nejreakčnějším,
nejšovinističtějším státům tehdejšího světa. Svou dobyvačnou
politikou, vážnou a reálnou hrozbou pro světovou kulturu a civilizaci, vytvořili
fašisté další závažný protiklad tehdejší doby ? rozpor mezi nezávislostí,
základními právy a demokratickými výsadami lidí na jedné straně a mezi
fašistickou tyranií a novodobým barbarstvím na straně druhé.
V letech předcházejících druhé světové válce
existovaly reálné možnosti zachránit světový mír. Objektivní možnost
semknout mírumilovné síly v mezinárodním měřítku a zabránit fašistické
rozpínavosti a světové válce zmařila politika vládnoucích kruhů Velké
Británie, Francie a Spojených států, jež se vyznačovala úsilím usměrnit
fašistickou agresi proti SSSR, a to i za cenu porobení četných národů a států
Evropy i dalších světadílů. Kulminačním bodem této politiky byla
mnichovská dohoda čtyř mocností, jež vydala Československo na pospas
hitlerovské zvůli a fakticky otevřela cestu světovému válečnému
konfliktu. Všechny pokusy Sovětského svazu prosadit politiku kolektivní
bezpečnosti a vytvořit pevnou hráz proti další fašistické agresi zmařila
mnichovanská politika západních mocností.
Válka vypukla l. září l939. Fašistické mocnosti ? Německo,
Itálie, Japonsko a jejich spojenci ? vedly od počátku do konce dobyvačnou,
nespravedlivou válku. Velká Británie a Francie, jež vstoupily po přepadení
Polska do války, nepodnikly žádná účinná opatření, jimiž by zastavily
fašistickou agresi. Vedly tzv. ?podivnou válku?, jež byla pokračováním
mnichovské politiky. Druhá světová válka tedy začala z obou válčících
stran, neboť obě strany v ní prosazovaly jedině své zájmy.
Mezikapitalistické rozpory se ukázaly bezprostředně silnějšími a
nedovolily vytvořit jednotnou protisovětskou frontu. Sovětský svaz zatím zůstal
mimo válečný konflikt. Významnou měrou k tomu přispěla jeho zahraniční
politika, rostoucí hospodářská a vojenská síla, jakož i podpora mezinárodního
komunistického a dělnického hnutí a sympatie světové demokratické veřejnosti.
Z hlediska států, jež se staly obětí fašistické
agrese, však byla válka v celém svém průběhu válkou spravedlivou a
osvobozeneckou. Bylo tomu tak především proto, že boj porobených národů
proti fašistickým útočníkům a okupantům nebyl pokračováním antisovětské
politiky buržoazních vlád těchto zemí, nýbrž národně osvobozeneckým,
antifašistickým hnutím lidu. Pro druhou světovou válku bylo charakteristické,
že se jí účastnily lidové masy, které nejenže nezůstaly pasivními
vykonavateli vůle svých vlád, nýbrž svým aktivním a cílevědomým bojem
proti fašismu se zasloužily o jeho revoluční a demokratické vyústění.
Na porážce a zničení světového fašismu musely mít od počátku
životní zájem nejen Sovětský svaz, mezinárodní dělnická třída a
porobené národy, nýbrž všechny pokrokové složky a demokratická veřejnost
celého světa. Tato skutečnost byla též rozhodující pro sjednocení národů
a států bojujících proti fašistické agresi.
Když 22. června l9l4 nacistické Německo přepadlo Sovětský
svaz, začala Velká vlastenecká válka sovětského lidu a jeho armády. Na
pole druhé světové války vstoupila mohutná materiální a duchovní síla,
jež byla schopna nejen odolávat náporu hitlerovských armád, ale nakonec je
i porazit.
Do popředí se tak dostal nesmiřitelný boj dvou protikladných
společenských systémů ? kapitalismu a socialismu. Velká vlastenecká válka
Sovětského svazu proti nacistickému Německu byla hlavní a podstatnou částí
druhé světové války. Z hlediska svých cílů byla nesporně
nejpokrokovější a nejspravedlivější válkou ? válkou na obranu
socialistické vlasti, země, jež byla základnou a oporou světových revolučních
sil.
Rozhodující oddíl na porážce světového fašismu měl tedy
Sovětský svaz. Dokázal zmobilizovat potřebné materiální a psychické
zdroje země, učinil přítrž fašistické rozpínavosti a přivodil zásadní
zvrat v celém průběhu druhé světové války. Odrazil počáteční nápor
fašistických spojenců a ve vítězných bitvách u Moskvy, Stalingradu a
Kurska vytvořil základní předpoklady nejen k vyhnání vetřelců ze své
země, nýbrž i k osvobození porobených národů Evropy a Asie a k dovršení
porážky nacistického Německa a militaristického Japonska. Také Velká Británie
a Spojené státy americké, které vstoupily do války po japonském útoku na
Pearl Harbor 7. prosince 1941, se zasloužily o porážku fašistického bloku.
Druhá světová válka měla mimořádný historický význam a
její důsledky se dalekosáhle promítly do poválečného období. Fašistický
blok, který byl nejreakčnější a nejútočnější částí, byl rozhodně
poražen. Sféra nadvlády kapitalismu se podstatně zmenšila, přičemž došlo
k zostření jeho všeobecné krize. Vítězství pokrokových, demokratických
a mírových sil urychlilo světový revoluční proces. Sovětský svaz vyšel
z války posílen, a to s velkou mezinárodní autoritou a prestiží.
V četných zemích Evropy a Asie vznikly příznivé podmínky pro vítězství
socialistické revoluce. Tento vývoj se stal mocným impulsem pro rozvoj třídního
boje proletariátu v kapitalistických zemích a pro růst komunistických
idejí ve světě. To vše ovlivnilo též bouřlivý rozmach národně
osvobozeneckého boje národů všech kontinentů, jenž vyústil v rozpad
koloniálního systému. A v neposlední řadě vznikly také nové,
nesrovnatelně příznivější podmínky pro řešení nejpalčivějšího
problému současnosti ? udržení míru na naší planetě.

První období války (1. 9. 1939 ? 21. 6. 1941)

První období druhé světové války začalo 1. září 1939 přepadením
Polska hitlerovským Německem. Velká Británie a Francie, které se zavázaly
poskytnout Polsku vojenskou a materiální pomoc, vyhlásily 3. září Německu
válku. Svůj slib však nesplnily a ponechaly svého spojence napospas fašistické
agresi. Cílem této imperialistické politiky bylo pokusit se na účet Polska
o vyrovnání s Hitlerem a zaměřit jeho expanzi dále na východ, proti
Sovětskému svazu.
Polské tažení mělo za těchto okolností jednoznačný průběh.
Nedostatečně vyzbrojená polská armáda nebyla schopna odolat drtivému náporu
hitlerovských vojsk. Buržoazně statkářské Polsko bylo nakonec poraženo a
jeho lid vystaven zvůli nacistických okupantů.
Zatímco vlády Velké Británie a Francie pokračovaly ve své
politice, využil Hitler několikaměsíčního období relativního klidu k přípravě
dalších válečných tažení. V dubnu 1940 přepadla jeho vojska Dánsko
a Norsko. O měsíc později začalo západní tažení. Francie a Velká Británie
se staly bezprostředním cílem nacistické agrese. Francie a s ní i
Holandsko, Belgie a Lucembursko byly poraženy a Velká Británie se octla pod
hrozbou nacistické invaze. Německo a Itálie, která 10. června 1940 zahájila
válečné operace proti Francii a Velké Británii, ovládly téměř celou
kontinentální Evropu.
Před útokem proti Sovětskému svazu se Německo pokusilo vyřadit
z války Velkou Británii. Hitler nejprve nabídl Anglii ?mírové vyrovnání?,
ale nový Churchillův kabinet, který nekompromisně hájil zájmy britského
impéria, tuto nabídku odmítl. Německo tedy zahájilo přípravy k invazi.
Její předehrou byla letecká bitva o Británii, ve které však Německo uspělo
a bylo donuceno odložit invazi na jaro 1941.
V Hitlerově válečné strategii začala převažovat idea
východního tažení. Ukázalo se totiž, že Sovětský svaz je vedle Spojených
států rozhodující silou, na kterou Velká Británie spoléhala ve válce s Německem.
Proto se porážka definitivního pádu britské říše.
V druhé polovině roku 1940 přenesla Itálie válečné
operace na africký kontinent. Britům se po velkých územních ztrátách podařilo
italský postup dočasně zastavit a do jara 1941 vyhnala britská vojska Italy
z Britského a Italského Somálska, Keni, Britsko-egyptského Súdánu,
Etiopie a Eritreje a pronikla hluboko do Libye.
V říjnu 1940 dal Mussolini pokyn k útoku proti Řecku.
Jeho vojska však utrpěla nečekanou porážku a byla zatlačena slabou řeckou
armádou hluboko do nitra Albánie. Ztráty utrpělo také italské námořnictvo
a Itálie se octla plně ve vleku Německa. Spojená německo-italská vojska přešla
koncem března 1941 do útoku a v několika týdnech zahnala Brity zpět k egyptským
hranicím.
Německo se začalo připravovat k přepadení Sovětského
svazu. V září 1940 zpevnilo agresivní svazek s Itálií a
Japonskem paktem tří mocností, ke kterému se postupně připojila řada
satelitních států. Bezprostřední předehrou války proti Sovětskému svazu
bylo balkánské tažení, které začalo v dubnu 1941 a skončilo hladkou
porážkou Řecka, Jugoslávie a ovládnutím Kréty.
Na Dálném východě mezitím pokračovala japonská vojska v obsazování
středních a jižních oblastí Číny. Po porážkách západoevropských
mocností se těžiště válečné strategie militaristického Japonska přesunulo
do rozsáhlých oblastí jihovýchodní Asie a Tichomoří. Tím se dostávaly
do popředí japonsko-americké a japonsko-britské rozpory.
V porobených zemích Evropy a Asie se rozvíjelo protifašistické
hnutí odporu. Zatímco jeho buržoazní složka se orientovala na západní
mocnosti, odboj vedený komunistickými stranami spoléhal na revoluční síly
ve světě, jejichž oporou byl Sovětský svaz. Národně osvobozenecké hnutí
vnášelo do imperialistického charakteru války prvky spravedlivého boje
proti fašismu.
Sovětský svaz, který zůstával stranou válečného
konfliktu, musel činit rozhodná opatření, aby čelil hrozbě imperialistické
intervence. Proto soustavně upevňoval svou ekonomickou a vojenskou sílu, která
byla základem jeho obranyschopnosti. Velký význam mělo i posunutí hranic
sovětského státu dále na západ, do oblastí, které po Říjnové revoluci
imperialisté odtrhli od sovětského Ruska. 17. září vstoupila Rudá armáda
a území západní Ukrajiny a Běloruska. Cílem tohoto osvobozeneckého tažení
bylo zabránit dalšímu rozšíření fašistické agrese na východ a ochránit
životy a majetek bratrského ukrajinského a běloruského lidu.
V listopadu 1939 vyprovokovalo Finsko ozbrojený konflikt.
Rudá armáda však do poloviny března 1940 Finy porazila a zmařila tak
dalekosáhlé protisovětské plány vládnoucích kruhů Velké Británie a
Francie. Současně tím posílila i obranu Leningradu a důležitých komunikací
vedoucích k Murmansku.
Sovětský svaz zůstával oporou i nadějí porobených národů,
neboť byl nejvážnější překážkou hitlerovského Německa na cestě za světovládou.
Proto se nacistická válečná strategie obrátila na podzim 1940 definitivně
na východ, aby porážkou Sovětského svazu vytvořila rozhodující předpoklady
ke konečnému vítězství.

Druhé období války (22. 6. 1941 ? 18. 11. 1942)

Základním mezníkem druhého období války bylo přepadení
Sovětského svazu Německem a jeho satelity. 22. Června 1941 začala Velká
vlastenecká válka sovětského lidu, která se stala hlavní součástí druhé
světové války. Vstup SSSR do války zásadně změnil poměr sil, který se
do té doby vyvíjel ve prospěch fašistického bloku. Sovětský svaz byl nejdůslednějším
a nejrozhodnějším bojovníkem proti fašismu, byl zárukou, že válka neskončí
kompromisem, nýbrž totální porážkou světového fašismu a osvobozením
zotročených národů.
Japonským útokem na americkou základnu Pearl Harbor v prosinci
1941 se válka rozšířila i do jihovýchodní Asie a Tichomoří. SSSR, USA a
Velká Británie navázaly spojenecké svazky a utvořily jádro mezinárodní
antifašistické koalice. Vedoucí silou této mohutné aliance byl Sovětský
svaz
Sovětský svaz však i za této mezinárodně politické
konstelace nesl takřka celou tíži války proti Německu, které bylo nesporně
hlavní údernou silou fašistického bloku. Sovětsko-německá fronta, kde se
odehrávaly gigantické bitvy, byla rozhodující frontou druhé světové války.
Fašistická vojska využila momentu překvapení a počáteční
početní i materiální převahy a pronikla v prvních týdnech a měsících
hluboko do sovětského vnitrozemí. V těchto kritických okamžicích se
však plně projevila síla sovětského státu. Postup fašistických vojsk byl
umožněn jen za cenu vysokých ztrát na lidech i válečném materiálu. Všeobecný
útok nakonec uvázl před Leningradem, Moskvou, Voroněží a Rostovem na Donu.
Plán, který předpokládal, že do počátku zimy 1941 německá vojska vítězně
ukončí východní tažení na linii Archangelsk-Astrachaň, se začal hroutit.
Na přelomu roku 1941 a 1942 dobyla Sovětská armáda prvního
velkého vítězství v bitvě u Moskvy. Fašistická vojska v ní
byla poražena a ustoupila na západ.
Na jaře 1942 se Hitler znovu pokusil o rozhodující úder.
Soustředil jádro svých sil na jižním úseku fronty a vyslal je k Volze
a ke Kavkazu. Cílem tohoto útoku bylo odříznout Moskvu od důležitých průmyslových,
zemědělských a naftových oblastí na jihu země, poté ji obchvátit, dobýt
a tím zlomit odpor celého Sovětského svazu. V červnu 1942 se mezi
Donem a Volhou strhla největší bitva v dějinách ? bitva u
Stalingradu.
Západní mocnosti sice poskytovaly Sovětskému svazu určitou
materiální pomoc, ale místo slibovaného otevření druhé fronty, daly přednost
vylodění v severní Africe. To byla alternativa, která odpovídala především
mocenským zájmům Velké Británie a USA, nepřispívala však splnění základního
úkolu, tj. k porážce fašistického bloku v co možná nejkratší
době.
Britové podnikali zatím jen sporadické a málo účinné nálety
na Německo a vojenské cíle při atlantickém pobřeží. Intenzivně pokračovala
námořní bitva o Atlantik a k velkým střetnutím docházelo i ve Středozemním
moři.
V listopadu 1941 přešli Britové do proti)toku v severní
Africe, zmocnili se Kyrenaiky a likvidovali i blokádu Tobruku. Avšak již v lednu
1942 zahájili fašisté nový útok. Jejich vojska ovládla Tobruk, pronikla
hluboko na egyptské území až k El Alameinu a ohrozila Alexandrii, Káhiru
a Suez.
Nepříznivě se po Parl Harboru vyvíjela situace pro západní
spojence také v jihovýchodní Asii a Tichomoří. Japonské námořnictvo
a letectvo se zmocnilo strategické nadvlády na moři i ve vzduchu a vytvářelo
předpoklady k rozvíjení útoku pozemních sil na všech rozhodujících
směrech. Kromě rozsáhlých oblastí Číny, Indočíny a Thajska ovládlo
Japonsko další území s bohatými zdroji surovin a levné pracovní síly.
Spojenci ztratili Honkong, Barmu, Malajsko, důležitou pevnost Singapur, Filipíny,
část Nové Guineje, Bismarckovo souostroví a Šalamounovy ostrovy.
Od června 1942 se vojenskopolitická situace na asijském a
tichomořském válčišti začala pozvolna měnit. Dokladem počínajícího přelomu
byly mimo jiné námořní bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway,
kde japonští útočníci utrpěli první vážné porážky. V dalších
měsících bylo Japonsko nuceno zastavit útočné akce a přejít k strategické
obraně.

ramesse II.

21. července 2008 v 10:51 | krista

Ramesse II.

3. faraon 19.dynastie

Ramesse II. byl egyptský panovník v době Nové říše (1550-1070/1069) a byl třetím panovníkem 19. dynastie, která vládla cca v letech 1292-1186/1185. Jeho otcem byl Sethi I. vládnoucí 1290-1279/1278. Byl obratný diplomat (podepsal s chetitským králem první mírovou smlouvu na světě), pilný stavitel a energický vládce. Za sebou zanechal Egypt v míru a prosperitě, díky tomu bývá považován za největšího panovníka egyptských dějin.

Pozn. data, která jsou zde uvedena vychází pouze ze zdroje této encyklopedie Wikipedia, aby zde nebyly rozdíly v datech. Ale data jsou v různých pramenech rozličná. Všechna data, pokud není uvedeno jinak, jsou před Kristem (resp. před naším letopočtem).

Války Ramesse II.
Ramesse II. prováděl velmi dobyvačnou politiku. Cílem této válečné politiky bylo, aby byly Egyptu vráceny jeho dřivější državy v Sýrii a aby byl obnoven vliv Egypta v Asii. Aby bylo toto vše možné musel nejdříve porazit či zatlačit svého úhlavního nepřítele Chetity a zlomit moc místních knížat, kteří se s Chetity spojili.

ludvík XV.

21. července 2008 v 10:43 | krista





Ludvík XV.

Král

Datum narození: / datum úmrtí: 15/2/1710 / 10.05.1774 Místo narození: / místo úmrtí: Versailles, Francie / Versailles, Francie Znamení: Vodnář
Ludvík XV. byl francouzský král z rodu Bourbonů vládnoucí v letech 1715-1774. Byl pravnukem "krále Slunce" Ludvíka XIV. a po předčasné smrti svého otce a děda i oficiálním následníkem trůnu (ve dvou letech). Jeho vláda trvala bezmála šedesát let.

První léta vlády
Ludvík, obdařený značnou inteligencí, ale i notnou dávkou arogance a lhostejnosti k potřebám státu, se ujal řízení státních záležitostí roku 1723 nedlouho před smrtí regenta Filipa II. Orleánského, který byl původem z mladší linie Bourbonů. V patnácti letech ho oženili s o šest let starší dcerou svrženého polského krále Stanislava Leszczyńského, Marií (1703-1768), jejíž rodina se po útěku z Polska uchýlila do exilu v Paříži. Ludvík XV. se později snažil Stanislavovi znovu zajistit polskou korunu, ale neúspěšně (1733).

Jak Filip Orleánský, tak později i král pokračovali v absolutistickém stylu vlády, vytvořeném ještě Ludvíkem XIV. Hlavní roli ve státě i nadále sehrávala vysoká šlechta, která se doslova koupala v dostatku a luxusu, účastnila se početných bálů, koncertů, divadelních a baletních vystoupení či lovů, intrikovala navzájem proti sobě atd. Finanční situace Francie nebyla dobrá. Již v roce 1720 došlo k hospodářské krizi, vyvolané aktivitami skotského finančníka Johna Lawa, a stabilizace poměrů nastala až po roce 1750.

Úspěchy a nezdary
Na krále měl dlouho velký vliv jeho rádce kardinál Fleury (1653-1743), a dokud státní záležitosti řídil on, docílila Francie určitých úspěchů na zahraničněpolitickém i vnitropolitickém poli. Fleuryho snahou bylo především vyhnout se rozsáhlejším válečným konfliktům, což se mu víceméně dařilo. Po kardinálově smrti však Ludvíka XV. ovládly jeho milenky madame de Pompadour a madame du Barry, které postrádaly jakýkoli rozhled v politických záležitostech.

ludvík XIV.

16. července 2008 v 17:29 | krista
Ludvík XIV.
král Francie a Navarry
Doba vlády
14.5 1643 - 1.9 1715
Korunovace
7/6/ 1654 v katedrále notre-dame,remeš
Úplné jméno
Louis-Dieudonné
Tituly
Dauphin Francouzský (1638-43)
Narození
5/9 1638 zámek v saint-germain-en-laye
Úmrtí
1.9.1715 (76) v paláci ve versailles
Pochován
bazilika saint-denis,paříž
Přechůdce
ludvík 13.
Následník
ludvík 15.
Královna
marie terezie rakouská
Potomci
louis,dauphin francouzský
anne-elisabeth francouzská
marie-anne francouzská
marie-therese francouzská
philippe-charlese francouzský
louis-francois francouzský
Rod
bourbon
Otec
ludvík 13.
Matka
anna rakouská
král Francie a Navarry

nefertiti

16. července 2008 v 17:19 | krista
(1381-1344 př.Kr.), celým jménem Nefernefruaton Nefertiti, byla egyptská královna a manželka faraóna Achnatona. Její jméno se stalo synonymem krásy. Dnes je proslulá hlavně díky krásnému obličeji (busta) a nezvykle jemným rysům, které kontrastovaly s rysy jejího manžela, krále Achnatona. Byla ale královna Nefertiti pouze královnou nebo ještě někým jiným?
Pozn. data, která jsou zde uvedena vychází pouze ze zdroje této encyklopedie Wikipedia, aby zde nebyly rozdíly v datech. Ale data jsou v různých pramenech rozličná. Všechna data, pokud není uvedeno jinak, jsou před Kristem (resp. před naším letopočtem).
Busta královny Nefertiti
Busta královny Nefertiti

Původ a rodinný život královny Nefertiti

Prameny udávající Nefertitin původ se liší. Nejuznávanější verze ale je, že Nefertiti je dcera královského písaře Aje. Nefertiti měla s Achnatonem jen samé dcery. V Thébách se jí pravděpodobně narodily tři dcery: Meritaton, Meketaton a Anchesenpaaton, která později byla manželkou faraóna Tutanchamona. Asi v pátém roce vlády krále Achnatona se hlavní město egyptské říše přesunulo z Théb do nově postaveného Achetatonu (Obzor Atonův) a královský dvůr se samozřejmě přesunul také. V Achetatonu se jim narodily ještě asi tři dcery: Neferneferuaton, Neferneferure a Baketaton, není ale vyloučeno, že některé z nich zemřely ve velmi raném věku. Po narození šesté dcery začal význam královny Nefertiti klesat. Naopak mírně vzrostl vliv Achnatonovy vedlejší manželky Kiji a jakékoli zprávy o Nefertiti mizí.
Dvě z dcer Achnatona a Nefertiti
Dvě z dcer Achnatona a Nefertiti

Nefertiti jako královská manželka

Nefertitin podíl na vládě není úplně jasný. V diplomatické korespondenci chybí o Nefertiti jakékoliv zmínky, naopak se v ní hovoří o Achnatonově matce, královně Teji, která měla na Achnatona pravděpodobně velký vliv. Po přestěhování do Achetatonu se na reliéfech častěji objevovala nejstarší dcera Nefertiti Meritaton. Ve dvanáctém roce vlády Achnatona je naposledy královská rodina zobrazována pohromadě. Nedlouho potom zemřela druhorozená princezna Meketaton a vzápětí zmizely z reliéfní výzdoby i Teje a tři nejmladší dcery. Od patnáctého roku vlády krále Achnatona byla princezna Meritaton zpodobňována v doprovodu další postavy, Smenchkarea.
Malé sousoší Achnatona s Nefertiti
zdroj : wikipediaMalé sousoší Achnatona s Nefertiti

slavný faraon tutanchamon

16. července 2008 v 17:15 | krista
Tutanchamonova pohřební maska Tutanchamonova pohřební maska
Tutanchamon byl faraón ve starověkém Egyptě. Patří do 18. dynastie (viz seznam králů starého Egypta) a byl 12. faraonem této dynastie. Vládl přibližně v rozmezí 1333 - 1323 př. n. l.
Jeho nevyloupenou hrobku objevil roku 1922 archeolog Howard Carter. Jeho mumii objevil až roku 1925. Díky tomu se o tomto panovníkovi ví mnohem více než o ostatních faraónech.
<

it
n
ra
t
w
t
anx

>
Tutanchatonrodné jméno
<

M17Y5
N35
X1
G43
X1
S34S38O28M26

>
Tutanchamonpřijaté jméno
<

ra
nb
xprZ2

>
Nebchepruretrůnní jméno
Rodina:
  • Otec: pravděpodobně Achnaton
  • Matka: pravděpodobně Kija
  • Sourozenci: nejisté
  • Manželka: Anchesenpaaton (Anchesenamon), dcera Achnatona a Nefertiti
  • Děti: žádné se nedožilo dospělosti
Život
Tutanchamonova socha Tutanchamonova socha
Tutanchaton byl s největší pravděpodobností synem faraona Amenhotepa IV. - Achnatona a jeho vedlejší manželky Kije, i když to není jediná teorie jeho původu. Jedna z dalších hovoří o otcovství Amonhotepa III. ovšem vzhledem k Tutachamonově věku to není možné (když Tutanchamon nastoupil na trůn, bylo mu něco mezi devíti a jedenácti lety, zatímco Amenhotep III. byl již 17 nebo 18 let mrtev) Jelikož Achnaton neměl ze svazku s hlavní manželkou Nefertiti mužského potomka, pokládal Tutanchatona za možného následníka a pro jistotu ho oženil se svou dcerou Anchesenpaaton, kterou mu porodila Nefertiti.
Tutanchaton nastoupil na trůn po krátké vládě Smenchkareho, což byl možná jeho bratr, možná však nikoli král, nýbrž královna - jeho nevlastní matka Nefertiti (k tomuto závěru se přiklání stále více badatelů). Tutanchatonovo trůnní jméno znělo Nebcheprure.
Egypt byl v té době zmítán náboženskou a politickou krizí. Achnaton chtěl kult starších božstev nahradit kultem jediného boha - Atona. Všemocné Amonovo kněžstvo se postavilo proti reformě a podněcovalo vzpoury a povstání. Pod vedením Ajeho využilo kněžstvo králova mládí a nezkušenosti k znovuzískání moci a znovunastolení původního náboženství. Panovník se přejmenoval na Tutanchamona a jeho manželka Anchesenpaaton na Anchesenamon.
Tutanchamon se usmířil s kněžstvem a vyhlásil návrat k původním bohům a zrušeným svátkům. Hlavní město přestěhoval zpět do Vesetu (Théby). Za jeho vlády ale nedocházelo ještě k odstraňování jmen Atona a Achnatona ze staveb (to se dělo až za vlády Haremheba, posledního panovníka 18. dynastie).
Tutanchamon panoval asi deset let a zemřel ve dvaceti letech. S jeho vdovou se pak oženil Aje, který vládl další 4 roky. Poté byl k moci dosazen generál Haremheb.
zdroj : wikipedia

starověký egypt - faraoni

16. července 2008 v 17:09 | krista

Úloha krále:








Král měl absolutní moc. Měl také mnoho povinností.



Král byl odpovědný za úrodu a odvodňovací systém. Lidé věřili, že může ovlivnit počasí a plodnost
zvířat i rostlin.






Král řídil vládu, právo, obchod i zahraniční politiku.



Král vedl vojska do bitev.





Král byl považován za prostředníka mezi lidem a bohy, byl proto hlavou kultu a všech bohů.










Královské následnictví:







V egyptské královské rodině (nikoliv však mezi prostým lidem) byly běžné sňatky mezi blízkými
příbuznými, dokonce mezi bratry a sestrami. Bylo to považováno za způsob, jak zachovat čistotu
královské krve. Král měl mnoho manželek, ale většinou jen jedna byla královnou. Byla to nejstarší
královská dcera předchozího krále, které se říkalo královská dědička. Král mohl jmenovat kterého-
koliv ze svých synů. Avšak aby si chlapec potvrdil následnictví, měl se oženit s příští královskou
dědičkou, což mohla být jeho vlastní či nevlastní sestra.












CHUFU (řecky Cheops)
















Egyptský král 4. Dynastie. Jeho Velká pyramida v Gíze je největší pyramidou vůbec a je nejstarší
ze sedmi divů starověkého světa. Je vysoká 146m.












ACHNATON

















Egyptský král 18.dynastie. Jedna z nejdiskutovanějších starověkých dějin. Opustil tradiční
egyptská božstva a zavedl uctívání jediného boha, slunečního kotouče Atona. Změnil si jméno
z Amemhotepa na Achetaton. Po jeho smrti byly změny, které zavedl zrušeny a hlavní město,
které dal postavit, opuštěno. Achnatonovy pomníky byly zničeny a on sám byl prohlášen za
heretika.
















Tutanchamon

















Egyptský král, syn Achnatona. Na trůn nastoupil ve věku pouhých devíti let. A jak jinak oženil
se svou nevlastní sestrou. Tutanchamon zemřel mladý .



Jedinou královskou hrobku, kterou našli archeologové nedotčenou ani vyloupenou zloději, byla
hrobka Tutanchamóna. Byla objevena roku 1922 v Údolí králů a tento nález zaujal a nadchl
celý svět.







17. Února 1923 Carter otevřel hrob s pozlacenou pětimetrovou skříní, v níž objevil i sargofág
z čistého zlata s Tutanchamónovou mumií. "Při pohledu na tyto poklady člověk oněměl,"
prohlásil tehdy šťastný objevitel. Tutanchamón se stal okamžitě veleslavný, ačkoliv za svůj krátký
život nic mimořádného nevykonal.




Dnes se jejími poklady - zlatými sochami, šperky, předměty ze slonové kosti a emaily, které mají
kromě umělecké hodnoty i nesmírnou cenu, pyšní káhirské muzeum.











Pokud by někdo chtěl vidět poklady z Tutanchamónovy hrobky,


nemusí v tyto dny jezdit až do Káhiry, ale stačí si zajet do našeho


sousedního státu Německa. Divákům se nabízí 70 vzácných


předmětů běžné denní potřeby, hračky, šperky, korunovační


symboly i zbraně, zhotovené z nejluxusnějších materiálů



- zlata, drahokamů, skla, alabastru, ebenu.




Tyto poklady zde budou vystaveny až do 1. Května



příštího roku. Celá zásilka dovezená z Egypta




váží 4 tuny a je pojištěna na 650 milionů dolarů.












Přeji Vám šťastnou cestu a nádherné zážitky.













čsr - vše o československu

16. července 2008 v 17:05 | krista

ČSR












28.října 1918 - vznik ČSR







30.října 1918 - oficiální připojení SR






14.listopadu 1918 - 1.zasedání Národního Shromáždění















hl.m. - Praha









struktura - české země - vyspělý průmysl






Slovensko a Podkarpatská Rus - zaostalé , agrární státy


národní složení -Č + S - 66%









Němci - 23%









Maďaři - 5,5%









Rusíni - 3,5%









Poláci - 0,6%









Židé - 1,3%























první boje 1918 - 1920








-Němci v pohraničí = snaha o odtržení









-jižní slovensko x Maďaři







-východní Slovensko + Podkarp. Rus x Slovenská republika Rad


-severní Morava x Polsko (Hlučínsko , Těšínsko)




-jižní Morava x Rakousko (Valticko)


















hospodářství









zemědělství - menší a střední hospodářství






- mechanizace








-nízká cena potravin = prosperita větších statků



=secí stroje , samovazače , mlátičky , fukary , traktory



-na Slovensku významné oblasti






-obilí , chmel , cukrovka = vyvážení do ciziny




-zemědělské oblasti - nížiny






průmysl - elektrotechnický a chemický průmysl




- radiotechnika a automobilový průmysl




- tradiční : textilní , sklářský , keramický , strojírenský a obuvnický průmysl
-čr - orientace na export






- vysoká úroveň - jedna z 10 nejvyšších




- podniky : Škoda , ČKD , Praga , Tatra , Letov , Bat'a


sociální politika - duben 1919 Pozemková reforma





- osmihodinová pracovní doba






- ochrana nájemníků






politický systém - parlamentní demokracie






- nejvyšší orgán - parlament






-dospělí - volební právo od 21 let





- pasivní volební právo (kandidatura)


zákonodárné orgány








národní shromáždění - poslanecká sněmovna 300 posl./6 let



-160 senátorů/8 let






výkoné orgány - prezident 7let , TGM , E.Beneš




politické strany -









státotvorné


levice - ksč (Gotwald)


agrární (Švehla , Beran)

pravice - nacionalisté


sociální demokracie

národní obec fašistická (Gojda)

národně socialistická (Beneš)
slovenská lidová strana (Hlinka , Tiso)
národně demokratická (Kramář , Rašín)německá národní socialistická (DNSAP)
lidová (Šrámek)


= Henlei
















Impresionismus - snaha zachytit okamžik , bez kontur , skládané skvrny , venkovní témata
= Gmitussi , Monet , Risarro , Slavíček , Renoir , Debussy



Expresionismus - vnitřní prožitky , výrazné barvy-linie , deformace tvaru , bez perspektivy
= Munch










Kubismus - několikastraný pohled , hranaté zdeformované tvary , rozbíhající se barvy
= Picasso , Filla , J.Čapek







Symbolismus , Surrealismus - fantastické věci , prolínání snu a skutečnosti

= Dali , Toyen , Šíma








Funkcionalismus - podřizuje tvar funkci






= A.Loos










Urbanismus - celkové plánování města spojené s funkcionalismem (Hr.Králové)
LiteraturaMalířstvíSochaři
FotografieArchitekturaHudba
F.Kafka
MánesovéŠnirch
Drtikol
Gočár
Janáček
Werfel
Filla
Myslbek
Sládek
Kotěra
Martinů
K.Čapek
Mucha
Šaloun
Sudek


E.Destinová
Poláček
Toyen
Sucharda




Ježek
Vančura
Šíma
Štursa




Hašler
TěsnohlídekKubištaBílek




Vejvoda
Bass
Kupka
B.Kafka






Hašek
Zrzavý



















Divadlo










30 stálých a 40 kočovných divadel (společností)




Národní , Vinohradské , Osvobozené a divadlo E.F.Buriana


mnichovská dohoda

16. července 2008 v 16:52 | krista
Mnichovská dohoda - nebo mn. zrada , ale také mnichovský diktát
Byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově.Podepsali ji zástupci 4 zemí premiér Chamberlain za VB , premiér Daladier za FR , vůdce nacistů Hitler za NĚ a vůdce fašistů Mussoliny za Itálii , kteří souhlasili s fašistickými požadavky a obětovali Sudety s cílem umírnit agresory tedy tzv. politika appeasementu.Rozhodli , že ČSR musí do 10. října vyklidit tato území : Sudety německu , Těšínsko polsku , jižní část slovenska a podkarpatské rusi mad'arsku. Jediný zástupce za naší republiku velvyslanec Mastný k samotnému jednání ani nebyl pozván, ovšem měl tu povinnost oznámit vládě výsledky jednání.Rozdělení ČSR bylo jedním z plánů Hitlera jak ovládnout svět.
Příčiny : snaha Německa o přeměnu Versailské smlouvy na jejímž základě ČSRvlastně vzniklo ...
· snaha Hitlera o sjednocení Němců
· a také proto že české země již v historii vždy patřily Německu
· snaha Hitlera ovládnout svět
· ČSR má strategickou polohu
· a také má ČSR velký průmyslový potenciál , který by se dal využít na výrobu zbraní
Když se Beneš dozvěděl o zradě VB abdikoval a novým prezidentem se stal Emil Hácha. Británie a francie oznámily že pokud Hitler vtrhne s armádou do ČSR nehnou pro nás ani prstem i přesto že jsme s nimi uzavřely smlouvy které tvrdily opak.Díky mnichovské dohodě jsme ztratili pohraniční oblasti ale hlavně jsme přišli o oblasti s nerostnými surovinami, opevnění a značnou část dopravní sitě.V ČSR byla vyhlášena mobilizace a během 5 dnů se shromáždilo přes 1 300 000 vojáků , kteří proti nacistické přesile ani neměli šanci - hlavně proto že byli špatně vycvičení ale i proto že měli špatné zbraně a přes 20% z nich tvořili vojsko Němci-což bylo vzhledem k situaci nespolehlivé.Někteří doufali,že kvůli dohodě ČSR se SSSR nám aspon' někdo pomůže , což nakonec nebylo možné protože Rusové v této dohodě tvrdí že nám pomohou pouze v případě když nám pomůže Francie.A ikdyby nám Rusové pomohli Rudá Armáda by musela jít bud' přes polsko nebo Rumunsko ale s oběma státy mělo SSSR již delší dobu napjaté vztahy a další válku by si už nemohli dovolit.Nacistická armáda obsadila zbytek Čech až 15. března 1939.Československá vláda byla pod tlakem nucena podepsat autonomii Slovenska a ještě před tím Polsko podporované Hitlerem ultimátum o odstoupení Těšínska ...

Ceasar kleopatra pompeius

16. července 2008 v 16:44 | krista

Gaius Caesar (Caligula) 37- 41 n.l.




Gaius byl znám jako CALIGULA, toto jméno získal v dětství, protože nosil vojen-
ské boty (caligae). Po několika měsících vlády onemocněl a zdálo se , že ho
choroba duševně vyšinula. Prohlásil se za boha a chtěl zvolit svého koně kon-
zulem. Oženil se se svou sestrou a později ji zavraždil.


Caligula byl velice extravagantní. Nutil bohaté lidi, aby mu odkazovali svůj
majetek k financování jeho vlastních výdajů. Jeho krutost ho učinila tak
neoblíbeným, že byl zazděn skupinou příslušníků z pretoriánské gardy.




















Kleopatra a Římané







Navzdory hrozbě rozšiřující se římské říše se Ptolemaiovci nevzdali naděje na opětovný
zisk oblastí, kterých se zmocnili Seleukovci. Kleopatra 7 se pokusila využít svého vlivu
na římského diktátora Caesara, který byl jejím milencem. Poté co byl v r. 44 př.n.l.
zavražděn, se provdala za jeho přítele Marka Antonia. V r. 31 př.n.l. byli Antonius a
Kleopatra v bitvě u Aktia poraženi Caesarovým nástupcem Oktaviem.
Spáchali sebevraždu a v r. 30 př.n.l. se Egypt stal součástí římské říše.





















Pompeius a Caesar

















V roce 60 př.n.l. uzavřeli Pompeius, Crassus a začínající politik Julius Caesar dohodu
triumvirát. Julius Caesar sloužil jako prokonzul v Gálii.Rozšířil římské území na celou
Hispánii a Gálii a v r. 55 př.n.l. vrthl do Británie. Byl vynikající vojevůdce a byl velice
oblíben mezi svými vojáky.





V r. 53 př.n.l. Crassus zahynul v bitvě a o rok později vyhořela budova senátu při povstání.
K nastolení pořádku požádal senát Pompeia, aby se stal konzulem. Senát se obával vlivu
Caesara, odebrání funkcí i vlivu a proto poštvali Pompeia a Caesara proti sobě.
Vehnali tak Caesara do občanské války a věřili v Pompeiovo vítězství. Caesar přivedl svou
armádu do Říma a v r. 49 př.n.l. a převzal moc.























Caesarova vláda

















Caesar vydal zákony, které měly znamenat určité uvolnění, snížil dluhy a zlepšil
samosprávu. Jeho vláda přinesla krátké období politické stability, během kterého zahájil
také mnoho stavebních prací v Římě i jinde.



Caesar se stal doživotním diktátorem a nejmocnějším vládcem, kterého kdy Řím měl!
I když byly jeho reformy oblíbené, jednal jako neomezený vládce a prováděl rozhodnutí,
aniž je konzultoval se senátem. V roce 44 př.n.l. byl Caesar zavražděn skupinou spiklenců
vedených senátory Brutem a Cassiem. Doufali v obnovení republiky, avšak neuspěli.
Caesarův nástupce Octaviánus nastolil vojenskou diktaturu, která trvala dalších 500 let.

mezopotámie

17. června 2008 v 21:22 | krista

Periodizace:

(vždy před naším letopočtem)
Asi 5 000 počátky osídlení Mezopotámie
Konec 4. tisíciletí nejstarší písemné památky
Asi 3 000 - 2 350 starosumerské období
Asi 2 340 - 2 200 akkadská říše
Asi 2 000 - 1 750 staroasyrská říše
Asi 1900 - 1 600 starobabylónská říše
Asi 1600 - 1350 říše Mitanni
Asi 1500 - 1235 středobabylónská říše
Asi 1350 - 1078 středoasyrská říše
911-612 novoasyrská říše
626 - 539 novobabylónská říše
AKKADSKÁ ŘÍŠE
- semitské kmeny
- vláda v Uruku a Kiši semity Sargona I. => vznik říše
- město Akkad - název říše - poloha neznámá
- Říše zničena nájezdy Gutejců - kočovníků z pohoří Zagros
22. STOLETÍ NADVLÁDA URU NAD MEZOPOTÁMIÍ, ASÝRIÍ A ELAMEM
- období SUMERSKÉ renesance
- vyvrácena nájezdy AMORITŮ
- AMORITOU BYL I KRÁL BABYLÓNU CHAMMURAPI
- báseň NÁŘEK NAD ZKÁZOU MĚSTA URU
STAROBABYLÓNSKÁ ŘÍŠE
- největší rozmach za CHAMMURAPIHO
- proslul sepsáním rozsáhlého zákoníku
- zachovalo se nám dělení obyvatelstva: plnoprávní - výsady - krevní msta
svobodní v závislém postavení - nejpočetnější
otroci - nejnižší nepočetná vrstva
- říše v ohrožení kočovného kmene KASSITŮ z pohoří Zagros
- říši zničili však až CHETITÉ
- BABYLÓNII pak lehce ovládli KASSITÉ => vzniká středobabylónská říše
STAROASYRSKÁ ŘÍŠE
- hlavní město AŠŠUR
- závislá na babylónském jihu
- zprostředkovávala obchod s MALOU ASIÍ
- CHAMMURAPI Asýrii ovládl
NÁJEZDY KOČOVNÝCH CHURRITŮ ZNIČILI OBĚ ŘÍŠE
- Churrité vytvořili stát MITTANI
- Rozsáhlý a mocný stát v sev. Mezopotámii
STŘEDOBABYLÓNSKÁ ŘÍŠE
- období rozkvětu kulturního i hospodářského
- mírové poměry s Egyptem, říši Chetitů i říší Mitrami
- Babylón padl asi 1235, kdy jej dobyli ASYŘANÉ - středoasyrská říše
STŘEDOASYRSKÁ ŘÍŠE
- podmanila si stát MITTANI a také BABYLÓNII
- za krále TIGLATPILESARA I. Asýrie ovládla foinická města a syropalestinskou oblast - max. rozsah
NOVOASYRSKÁ ŘÍŠE
- největší územní a mocenský rozmach asyrského státu
- ovládnutí SÝRIE
- ovládnutí výroby železa
- boje s potomky CHURITŮ královstvím URARTU, které porazili za SARGONA II.
- největší rozsah za ASSARHADONA 7. st. - část Egypta, syropalestinská oblast, Mezopotámie, východní Malá Asie, záp. Irán
- pokračovatel AŠŠURBANIPAL - odtrhl se Egypt, boje s kočovníky KOMMEII A SKYTHY, později MÉDY, TI SPOLU S BABYLÓNIÍ DOBYLI 612 HLAVNÍ MĚSTO NINIVE A TÍM ASYRII ZNIČILI
NOVOBABYLÓNSKÁ ŘÍŠE

- obnovitel NABOPOLASAR - 626 vyhnal ASYŘANY
- za NABUKADNEZARA II. stanula říše na vrcholu své moci - ovládala MEZOPOTÁMII, SÝRII, PALESTINU!!!
- Velký kulturní rozkvět
- 539 dobyl BABYLÓN perský král KÝROS VELIKÝ - zakladatel PERSKÉ ŘÍŠE

politika ČR za války

16. června 2008 v 22:10 | krista

Česká politika za války

-zavření říšské rady a zemského sněmu
-narukování vojáků
-1916 -nový císař Karel I.
=uvolnění poměrů
-obnova polit. života =otevření říšské rady a zem. sněmu
-zrušení cenzury
-čeští politici = myšlenka vzniku českého státu
-zahraniční odboj = Masaryk a Beneš

Česká politika

1914-1918
-zahraniční odboj :
=TGM,E. Beneš,M.R. Štefánik založili Českoslov. národní radu
-požadavek samostatnosti
-organzování legií (Východní,Italská a Západní fronta)
-výsledky jednání-Pittsburská dohoda (duben 1918)
=dohoda o společném státu se slováky
-léto 1917 - bitva u Zborova
=Rakousko a Německo x Rusko,Slovensko,češi
=ústup němců
-1918-1921 = návrat ruských legionářů do Československa
-washingtonská deklarace (říjen 1918)
= propagování československa Masarykem
před Wilsnem (amer. prezidentem)
-domácí politika :
-do r. 1917 - prorakouská (pro vládu)
-v r. 191 - manifest čes. spisovatelů
= výzva politikům aby bránili národní zájmy
-v lednu 1918 - tříkrálová deklarace
= vyhlášení politiků že souhlasí s autonomií
-Národní výbor-příprava na převzetí moci
-28.říjen 1918 - jednání v ženevě (ČNR-NV)
-Národní výbor-čsl. národní rada
-andrassyho nóta (žádost o příměří v USA)
-vyhlášení samostatnosti
-30.10.-martinská deklarace (připojení slovenska k ČR)
-14.11.-1.zasedání národního shromáždění
=sesazení Habsburků
=vyhlášení republiky
=zvolení prvního prezidenta - TGM
=předseda-Kramář
-15.11.-připojení Podkarpatské Rusi k ČSR

Pařížská mírová konference

-18.1.1919-1920 =probíhají mírová jednání o poválečním uspořádání
Evropy (v Paříži...) -tzv. Versailská dohoda
-účast=vítězné mocnosti-Fr,It,USA,Jap.,VB
=státy s ohraničenými zájmy-ČSR
=poražené státy-N,Rak.,Maďarsko,Turecko,Bulh.
-vznik nových států :
-Jugoslávie,Maďarsko,ČSR,Rakousko
-Polsko,Finsko,Litva,Lotyšsko,Estonsko
-společnost národů (vznik) -předchůdce OSN

vznik totalitních režimů v evropě

16. června 2008 v 22:08 | krista

VZNIK TOTALITNÍCH SYSTÉMŮV EVROPĚ

STALINISMUS

-po 2. světové válce
-totalitní režim - Sovětské Rusko (všichni se mají dobře)
→ve spravedlivé společnosti neexistuje společný majetek
= marxismus , leninizmus
→přízeň rolníků (zabavování obilí na ziskových polích)
bolševici (rudí) x ostatní (bílí)
1918-1920- občanská válka,hladomor,miliony mrtvých
NEP(1921-1927) - nová ekonomická politika,plán na obnovu hospodářství
→dočasné povolení soukromého podnikání(bankovnictví,krejčovství,rolnictví
(menší zabavování obilí)
=příliv zahraničního kapitálu
=rozvíjení hospodářství (předválečná situace - zlepšení)
→doly,železnice
1927 - předválečná úroveň,zrušení NEPu,znárodnění soukromého majetku,
zrušení kapitalismu,zavedení plánu
1928 - pětiletky (hospodářský plán),2 velké plány
→industrializace (budování těžkého průmyslu = hutě)
=budování elektráren (sibiř,ob,jensei)
=dopravní síť (dálnice)
=těžké strojírenství (zbraně,armáda)
=rok 1922 se Rusko
 
 

Reklama